Datum narození muže, který ovlivnil svým objevem umělecký i průmyslový tisk po několik století zní 6. 11. 1771. Bylo to 350 let po objevu knihtisku, čili tisku z výšky, kdy byl zásluhou Aloise Senefeldera objeven princip tisku z plochy. Zhotovení tiskového obrazu na leštěném povrchu vápence se nazývá litografie, tisk byl pojmenován jako kamenotisk.
Letos je tomu 250 let, kdy se narodil slavný objevitel "tisku z plochy" Alois Jan Nepomuk František Senefelder. Zpočátku, zdá se, nebyl ceněn "nález lithografie", jak o tom referuje dobová literatura, jak by příslušelo jeho velikosti. Vpamětním spisu vydaném (1899) k oslavě 100. výročí tohoto významného objevu se dočteme: "Avšak ačkoliv, jak známo, v době dosti krátké vynález tento celý téměř kosmos ovládl, přece oproti tomu nelze zase utajiti podivení, že jak o vynálezu, tak i o vynálezci samém poměrně velmi málo bylo napsáno." A o kousek dál stojí: "Rovněž tak žalováno budiž na to, že ani sama osoba původce vynálezu tak důležitého nebyla po zásluze dostatečně ku bližšímu poznání odhalena. “
Knihtisku, který umožnil jednodušší a levnější rozmnožování textů, něco chybělo. Mimo dotisk iniciály jinou barvou v záhlaví jinak černého textu, nebylo prakticky proveditelné vytisknout například barevný obrázek. V Mozartově století si rovněž tiskaři a především muzikanti lámali hlavu nad tím, jak rychle a levně rozmnožit tiskem notové záznamy. V té době přichází na svět převratný objev.
Zda byl podle pověsti prvním tiskem z plochy vzkaz Senefelderově pradleně, napsaný mastnou křídou na parapet, který byl zhotoven z vápence, nevíme, nebyli jsme u toho. Spekuluje se jednou o záměru, jindy o náhodě, jiní tvrdí, že jde o smyšlenku. Jisté je to, že když byl na tento vzkaz přitištěn papír, spatřila světlo světa první litografie. Tím, že se přenesla barva z vlhkého kamene na papír, je samo o sobě fantastická věc. Vznikl tisk, který se nazývá tiskem z plochy, protože tisknoucí a netisknoucí místa tiskové formy nerozlišuje výška (na rozdíl od knihtisku, hlubotisku).
Je pozoruhodné, že objevitel nového tiskového principu Alois Senefelder nebyl tiskař, nýbrž slovesný umělec, jež si odskočil do nové profese. To zařídila, jak to v dějinách objevů bývá, prostě nutnost. Alois Senefelder byl kočovný herec a dramatik a z toho důvodu, jak rovněž dokládá historie, měl hluboko do kapsy. Potřeboval však vytisknout či rozmnožit, aniž by musel platit vydavatelům, jak svoje texty, tak divadelní plakáty. U kolébky geniálního objevu stála potřeba najít nějaký levný způsob tisku.
Zhotovení tiskového obrazu na leštěném povrchu vápence se nazývá litografie, tisk byl pojmenován jako kamenotisk. Tato disciplina tisku je vyhledávaná mnohými výtvarnými umělci dodnes. Je to jistě pro široký rejstřík možností. Litografie se přizpůsobuje různým nárokům. Je nositelem grafických prací, stejně jako volných malířských děl. Je nutné připomenout, že před samotným objevem Aloise Senefeldera se odehrálo několik pokusů použít kámen jako tiskovou formu. Byly zhotoveny otisky zpracované rytecky a zaleptané do kamene.
Senefelder zprvu hledal možnost pro rozmnožování dramatických textů a not tiskem u jiných materiálů. Rytiny do drahých měděných desek byly však nad jeho finanční možnosti. Rýt noty zrcadlově převráceně bylo také velmi obtížné. Když vcelku náhodně připadl na zvláštní vlastnosti jednoho druhu vápence a zjistil, že jeho upravený povrch se chová příznivě k jeho pokusům, bylo rozhodnuto. O dva roky později Senefelder dotáhl svůj objev do úspěšného konce. Nejvhodnějším nositelem tiskové formy se ukázal být solenhofenský vápenec. Splňoval po určitých úpravách příznivé atributy tisku. Odtud název litografie složený ze dvou řeckých slov: lithos čili kámen a grafein s významem psát. Psáti na kámen.
Tiskovou formu od té doby tvoří kamenná deska, která někdy bývá i přes 10 cm tlustá. Často se slepuje ze dvou druhů kamene. Principiálně lze na vyhlazený solenhofenský vápenec kreslit mastnou křídou, nebo mastným inkoustem a nepokreslená místa se preparují tak, aby dobře přijímala vodu. Na mastnou kresbu se pak dá mnohokrát navalovat mastná barva, kámen mimo kresbu se vlhčí. Senefelderovy pokusy konané v letech 1798-1799 mu přinesly zcela nový poznatek. Partie potřené na povrchu vápence roztokem arabské gumy za přítomnosti kyseliny dusičné přijímají dobře vodu, avšak mastnou tiskovou barvu odpuzují, a tudíž netisknou. A tady je jádro úspěšného objevu! Jako první si uvědomil, že kámen nepreparuje ani lučavka, ani arabská klovatina, nýbrž kyselina metaarabinová, vznikající chemickou reakcí obou látek s vápencem. Kyselina narušuje povrchové póry kamene a uhličitan vápenatý přitom mění na hygroskopický a mastnotu odpuzující dusičnan vápenatý. Tohoto poznatku se ostatně mnohem později přidržuje i fyzikálně - chemická podstata moderního ofsetového tisku. Senefelderovo poznání také zjednodušilo do jisté míry proces tvorby. Odpadla potřeba netisknoucí plochy kamene leptat do hloubky, aby bylo dosaženo potřebného reliéfu, tak jak to dělali jeho předchůdci. Když povrch kamene naválel barvou po celé ploše, barva ulpěla jen na mastných místech kresby. Podstatná změna, ověřená pokusy, stojí za Senefelderovým názvem objevu: „chemische Druckerei“ čili chemický tisk.
V době těchto převratných pokusů asi pana Senefeldera těžko nenapadlo, kam se bude ubírat další technologický rozvoj objevu litografie. Do téměř poeticky (jak se to vezme) působící vývojové fáze známé technologie časem promluvily pragmaticky účelné průmyslové varianty tisku. Napřed světlotisk se svou vynikající schopností reprodukovat polotónový obraz. Vývoj byl završen v 19. století rozvojem nepřímého způsobu tisku, ofsetu. Obě technologie tisku jsou založeny na faktu, že se obě partie tiskové formy chovají v procesu tisku rozdílně: chemickými vlastnostmi použitých substancí na povrchu tiskové formy. Jak bylo řečeno, na prvky tisknoucí je nanesena mastná tisková barva. Partie, které nemají tisknout byly opatřeny vlhčícím roztokem. Vyzkoušeno a potvrzeno, obě tyto substance se vzájemně odpuzují, což má na svědomí jistý fyzikálně-chemický děj. Odbornou terminologií je nazván smáčivostí a zjednodušeně popsán takto: tisknoucí místa tvoří prvky oleofilní čili materiál dobře přijímající mastnou tiskovou barvu. Netisknoucí místa tvoří prvky hydrofilní a ty jsou díky tomu dobře smáčeny vlhčícím roztokem, nepřijímají barvu, a proto netisknou. Na papír potom přechází pouze barva. Tento základní princip posloužil později k výrobě variant tiskových desek ze zinku nebo bimetalických desek tvořených oleofilní mědí a hydrofilním chromem. Kresba se zaleptávala do povrchu chromu a tisklo se z měděné vrstvy. V současné době slouží ofsetovému tisku výhradně hliníkový materiál, vybavený eloxovaným povrchem. Ofsetový tisk zaznamenal obrovský vtestup v průběhu 20. století, prakticky žádná oblast tiskovin se mu nevyhnula. Od vizitek až po bilbordy. Velmi zajímavý rozvoj nastal v obalářském tisku. Ofset se uplatňuje při tisku na mnohé materiály, od lepenky přes plast až po plech. Touto technikou jsou potiskovány rovněž prostorové útvary jako jsou láhve nebo plechovky. V průběhu vývoje ofsetového fenoménu se objevila varianta bezvodého ofsetu, kde je nahrazeno vlhčení netisknoucích míst slabou vrstvičkou silikonové gumy, která zabraňuje přijímání tiskové barvy na těchto partiích. Tento objev přinesl ofsetu "bez vody" zlepšení reprodukčních schopností tisku.
„Přeji si, aby můj vynález v brzku po celém světě se rozšířil, lidstvu prospěl k zušlechtění, nikdy však nebyl zneužit k něčemu zlému! Pak budiž žehnáno té hodině, ve které jsem svůj vynález učinil.“ (Cesty k malířskému umění 1923)
Toto jasnozřivé přání Aloise Senefeldera příštím staletím se přinejmenším v první části vyplnilo beze zbytku, druhou část ponechme diskusi. Jisté je, že celý kulturní svět věnoval a jistě nadále bude věnovat jak geniálnímu objevu, tak jeho odkazu velkou pozornost.
„Nález lithografie vyniká čestně mezi znamenitými nálezy našeho věku, jež zasáhly hluboko do života. V mnohých odvětvích písemnictví a umění, z ní vzešel požitek převeliký a přerozmanitý uměním i naukám, živnostem, obchodu, přepychu a módě, a jí konečně dostalo se tisícům lidí živnosti vydatné. Konečně sama osobnost nálezcova dojímá nás nemálo a klopotný život jeho, zápas to téměř ustavičný ducha vznešeného s nepřízní poměrů, vedený nezmořitelnou trpělivostí a vytrvalostí, velkým důmyslem a nalezavostí, vzbuzuje v nás nejživější soustrast.“ (Úvod do dějin nálezův 1872)
Skvělými litografiemi se chlubí světové galerie a muzea. Za všechny, nádherné plakáty Henri de Toulouse-Lautreca z prostředí kabaretu Moulin Rouge lze spatřit v proslulé pařížské galerii impresionismu muzeu d´Orsay. Nebo je nutné připomenout, jak těsně před koncem 19. století ovlivnil tvorbu secesního plakátu český malíř Alfons Mucha. Na přímou objednávku slavné Sarah Bernhardtové vstoupil v Paříži do dějin, tehdy méně známý moravský malíř, dva metry dlouhým a tři čtvrtě metru širokým divadelním plakátem ke hře Gismonda. Zobrazil tehdy operní pěvkyni jako vznešenou byzantskou princeznu s palmovým listem v ruce se zlaceným pozadím kolem hlavy. Bernhardtová, když plakát poprvé spatřila, prý Muchu místo díků spontánně objala a prohlásila, že ji učinil navěky slavnou. Na Nový rok zaplavily Muchovy plakáty Paříž. Nutno dodat, že styl Alfonse Muchy překročil i hranice světadílů. Ovlivnil na další léta rovněž japonskou nebo americkou školu výtvarných umění.
Dodnes patří tento obor uměleckého tisku k vyhledávané disciplíně. Proslavily ji jedinečnými litografiemi osobnosti Marca Chagalla, Andy Warhola, u nás například Adolfa Borna, Kamila Lhotáka, také Jiřího Suchého a dalších výtvarníků.
V době pařížského působení Alfonse Muchy bylo prý litografické umění považováno pouze za řemeslo. Dnes se tomuto "litografickému řemeslu" věnují profesionální litografické dílny. Jednou z nich je například "Litografická dílna v Říční ulici", kterou provozuje rodina Boudova v Praze na Malé Straně a která slaví letos 110 let od svého založení. Je vyhledávaná výtvarníky, kteří si zvolili za svůj grafický výrazový prostředek tento způsob tisku. Litografické dílny jsou těmito umělci hýčkány, zejména proto, že krásné litografické tisky zatím úplně nevytlačila počítačová technika.
Společnost tisku z.s., v čele s odbornou skupinou CFTA při ČSVTS si letos připomíná výročí narození Aloise Senefeldera aktivitami ve sdělovacích prostředcích. Odborná periodika podtrhují význam Senefeldrova odkazu, Česká televize toto učiní v pořadech „Kalendárium“ a „Z metropole“. Přáli bychom si, aby nezůstalo jen u toho. Vyzýváme proto tiskárny i grafická studia, muzea i odborné školy, aby se připojily nějakou formou k důstojnému připomenutí významného výročí.
Je omylem vnímat historii jako něco vyčpělého a zaprášeného. Najdeme v dějinách příklady, jaké to je fatální pomýlení. Historie nás pronásleduje, ať chceme nebo ne. Už proto, že znát lépe historii, nedělali bychom stále stejné chyby. V naší krásné polygrafické branži o tradice vždy pečovaly odborné školy či instituce sdružující polygrafy. Byli bychom rádi, abychom o tom nemuseli mluvit jen v minulém čase. Realitou však je, že záměr Společnosti tisku spolupořádat workshop litografie na grafické škole ztroskotal na provozních potížích. Litografický workshop za přítomnosti kamery ČT s ukázkami tvorby měl být nejen atrativním připomenutím Senefeldrova odkazu široké veřejnosti. V duchu tradice především inspirovat nejmladší generaci.
Foto: Zdeněk Lhoták
Text: Vladimír Lukeš
Publikováno v časopise: Packaging 5/2021